Léčitel a temné síly v jeho službách
Poblíž Jablonce, žil v 18. století velmi zajímavý muž. Ovlivnil významně nejen osadu Šumburk (dnes Krásná), ale i široké okolí. Zázračně a zdarma uzdravoval těžce nemocné, byl příslušníkem mnišského řádu Františkánů a přesto studoval a používal čarodějné knihy, tajně ve sklepě pitval těla mrtvých, létal za pacienty pomocí černého pláště, byl neobvykle bohatý, dal postavit velký dům, kostel, faru a školu. Především ale upsal svou duši samotnému peklu, jen aby získal své nadpřirozené léčitelské schopnosti. To a mnohem více říkají legendy o jizerskohorském Faustovi. Jmenoval se Jan Josef Antonín Eleazar Kittel, medicínu nikdy oficiálně nestudoval a přesto ho k sobě v nouzi volala chudina i šlechta. Jako velký netopýr potom prý létal pod křídly svého tmavého pláště třeba až do Prahy, aby byl včas u nemocných.
Do osady Krásná jsem se poprvé podíval na podzim 2002. Kolem mě poletovalo barevné listí ze stromů a vzduch již byl nasáklý brzkým příchodem chladných a sychravých dní. Nikde živáčka, ticho a vlhko. Zapomenutá vesnička pod horama vypadala jako po vymření. Jen oprýskaný kostelík uprostřed hřbitova bez hrobů a tmavé rozpadající se stavení připomínalo slávu dávného tajůplného léčitele. Stál jsem na místě, kde prý člověk slíbil svou duši ďáblovi. Chtěl za to jen, aby mu žádný pacient při léčbě nezemřel, kvítek zázračné rostlinky všehoje, kterým by zaháněl lidské neduhy a plášť, který by ho rychle donesl k trpícím. Satan podmínky smlouvy podepsané krví zřejmě splnil, jak se ale s děsivou vyhlídkou na plameny pekelné vyrovnával doktor Kittel? Nebyl potom jeho život částečně definován snahou se z chmurné smlouvy vyvázat?
Jizerské hory byly a jsou chudou a drsnou oblastí. Zimy jsou tady mrazivé a dlouhé, jara deštivá a podzimy přicházejí nečekaně brzy. Lidé tu sháněli obživu vždy velmi těžko a kde se jen dalo. Místo práce na polích lovili v močálech zpěvné ptáky, tavili a brousili sklo, pytlačili nebo pašovali nedostatkové zboží přes severní hranice. Lesy často patřily loupežníkům, ale i strašidlům, duchům a pohádkovým bytostem, o nichž se často vyprávělo za dlouhých zimních večerů u kamen v zasněžených chalupách. Jednou takovou téměř pohádkovou bytostí se v očích horalů stal časem i Kittel. Jeho schopnosti, vliv a bohatství možná způsobily, že ho lidé podezírali z praktikování černé magie, spojenectví s ďáblem a využívání nadlidských dovedností. Jsou tu ale fakta, která dávají tušit, že veleúspěšný léčitel jen tak obyčejný smrtelník opravdu nebyl.
Kittel se narodil v prosinci 1703. Jeho otec sám byl šumburským léčitelem a nebyl v rodě Kittlů prvním. Jan Josef Antonín Eleazar se roku 1727 oženil s Annou Marií Güntherovou ve smržovském kostele a postupně si spolu pořídili dvanáct dětí. Uvádí se, že koncem 40. let 18. století léčitel dokončil stavbu svého domu, kterému dal jméno Burg (hrad). Tento velký, patrový, roubený dům Kittel částečně upravil na lékařské zařízení, které v té době nemělo v horách obdoby. Nechyběla tu ordinace, lůžková část ani lékárna. Kittel byl uznáván jako výborný magnetizér, fytoterapeut, chiropraktik, psychoterapeut i odborník na vodoléčbu. Od mladoboleslavského krajského grémia dokonce později obdržel hodnost chirurga a mohl se oficiálně ucházet o povolání lékaře. Jedině zubařinu přenechával kovářům a porody porodním bábám. Roku 1756 dal Kittel stavět nedaleko svého domu kostel sv. Josefa, který byl o čtyři roky později dokončen. Kostel skrývá jednu zvláštnost - tzv. Svaté schody. Do každého z 28 stupňů tohoto schodiště, po kterém se chodilo v kleče, byly vloženy ostatky svatých. Právě pod Svatými schody v podzemní kobce si pak léčitel nechal zbudovat rodinnou hrobku a nedaleko kostelní věže upravit studánku s léčivou vodou, v které se nemocní omývali. Roku 1779 navštívil již starého Kittela sám císař Josef II a díky jeho přímluvě se z kostela svatého Josefa stal kostel farní. 1. farářem na nové faře postavené vedle kostela se pak stal Kittelův syn kněz Filip Jakub, který vystudoval teologii v Hradci Králové. V roce 1783 Jan Josef Antonín Eleazar Kittel zemřel a jeho ostatky byly pravděpodobně uloženy do hrobky pod kostelem.
Doktorův hrad
Na malé louce podhorské osady Krásná dnes stojí neudržovaný kostel sv. Josefa, obklopený pozemkem bývalého hřbitova. Pod nízkou stříškou v těsném sousedství kostelní věže se skrývá studánka s léčivým pramenem, využívaná ďábelským doktorem při vodoléčbě a možná i při jeho tajných rituálech. Nedaleko svatostánku pomalu chátrá fara a morový sloup, vztyčený zde jako připomínka morové epidemie, které roku 1772 padlo v Čechách za obět 444 000 lidí. Kousek (asi 200 metrů) ve svahu pod kostelem pak stále ještě stojí slavný Kittelův dům zvaný Burg. Velká dřevěná budova severočeského podhorského stylu má kamenné přízemí, spíše však rozlehlý sklep, jehož jedna strana je díky svažujícímu se terénu zcela ponořena pod zemí. Dům je ve velmi špatném stavu a kolem se pomalu rozrůstá divoká vegetace. Vedle Burgu stojí ještě menší zděné stavení, které sloužilo k ubytování služebnictva a je dnes jako jediná budova na bývalé "Kittelově louce" částečně obýváno. Okolí Kittelova domu je v současné době zapomenuté a smutné místo. "Království" slavného léčitele nikdo nevyužívá ani neudržuje. Již dávno beze stop zmizela škola stávající mezi kostelem a Burgem i pověstná Kittelova zahrádka na které pěstoval své léčivé bylinky. Přesto mě připadalo, když jsem se okolo kdysi jistě velmi reprezentativních a životem pulsujících objektů potuloval, že jisté kouzlo zašlé slávy tu je cítit stále. Ještě výrazněji jsem však vnímal přítomnost jakéhosi tajemství, které je s léčitelem i místem jeho působení spojováno.
Říká se, že kostel poblíž svého domu dal Jan Josef Antonín Eleazar Kittel postavit především proto, aby před bohem odčinil své spojenectví s ďáblem. Šeptem se také mezi místními mluvilo o tom, že jsou podzemní prostory kostela, kde si Kittelové zřídili rodinou hrobku, spojeny tajnou chodbou se sklepy Burgu. Především v nich pak měl horský léčitel a čaroděj provádět své podivné pokusy, studovat i praktikovat černou magii a zkoumat útroby lidského těla. V horních patrech měl Kittel obytné místnosti, nemocnci a ordinaci. V té však kromě doktora pacienty vítala i pravá lidská kostra, což bylo v té době a navíc na malé vsi více než velmi neobvyklé.
Chodbou prý Kittel spojil obě stavby proto, aby měl přímý přístup ke své hrobce. Proč by ale člověk za života potřeboval chodit navštěvovat místo svého budoucího posledního odpočinku a navíc jakousi podzemní štolou? Možná mu tajné spojení s kostelem sloužilo spíše k tomu, aby mohl při svých nočních "hrátkách s čerty" nepozorovaně využívat "lidských" zdrojů ze zdejšího hřbitova nebo pro veřejnost uzavřené prostory, ležící přímo na svaté půdě.
Samotná hrobka rodu slavného léčitele však překvapivě možná jeho vlastní kosti neuchovává. V blízkosti kostela, na pozemku bývalého hřbitova, dnes stojí už jen dva nepůvodní osamělé dřevěné kříže. A právě o jednom z nich se říká, že pod ním a ne v hrobce leží Jan Josef Antonín Eleazar Kittel. Tajemství, jak se zdá, provázelo léčitele i po smrti. Těsně před svým skonem prý již slepý doktor totiž sám prohlásil, že pokud jeho zaprodaná duše propadne peklu, ráno poté co zemře kohout nezakokrhá. Svým výrokem o své vlastní smrti jakoby Kittel tak trochu přiznal, že nějaké ty styky s peklem přece jen měl. Když pak jizerskohorský léčitel skutečně skonal, čekali všichni kteří ho měli rádi na ráno s velkou úzkostí. Následujícího jitra však k všeobecné úlevě, jako každý den, přivítal první paprsky slunce vycházejícího nad horskou osadou radostně i hlasitý opeřenec a všem bylo jasné, že duše jejich doktora byla zachráněna. Proč by však potom nebyl pochován ve své hrobce?
Zapomenutá kouzla
Kittelův Burg je dnes na spadnutí. Z posledních sil ještě stojí ztrouchnivělé roubené stěny velkého starého domu na kraji podhorské osady. Přestože je objekt chráněn státem jako kulturní památka, zdá se, že vzácnou stavbu s neuvěřitelně zajímavou minulostí už nic nezachrání. Kamenné sklepení však přitom dodnes skrývá poměrně zachovalý členitý komplex klenutých tmavých místností, v kterých jakoby se stále držel genius loci dávno minulých časů. Není těžké si představit jak najednou nahoře vrznou dveře a po úzkém kamenném schodišti dolů pomalu sestupuje mohutný muž v tmavém plášti. Zapaluje svícen a usedá ke stolu na kterém leží vysoký stoh starých knih. Osada Šumburk už dávno spí a on má konečně čas dokončit prastarý recept na hojivou mast, objevený v podivné knize sepsané kdovíkdy a kdovíkým. Zahledí se do zažloutlých stránek a polohlasem předčítá neznámá slova připsaná pod seznam ingrediencí. V nočním tichu pak náhle za sebou uslyší nepříjemný zvuk, připomínající praskání ohně. Prudce se otočí, posvítí si do tmy, ale nic tam není. Jen v zatuchlém vzduchu sklepa jakoby na okamžik ucítil téměř neznatelný pach síry. Přesto je znepokojen, nestalo se mu to poprvé a má z toho velmi skličující pocit. Lekne se pokaždé, že již přišel čas naplnění strašné smlouvy, kterou kdysi podepsal. Zavírá knihu a rychle si ji schovává pod plášť, bere ze stolu několik malých lahviček a odemyká nízká dvířka skrytá v zapadlém výklenku. Jde opatrně dlouhou úzkou a vlhkou podzemní chodbou k dalším dveřím, otvírá je a vchází do hrobky pod kostelem. Je na svaté půdě. S úlevou si oddechne, posadí se na kamenný schod a otevře znovu podivnou knihu. Tady se snad bude cítit bezpečněji doufá a pomalu se myšlenkami noří do starých textů.
Někde poblíž Burgu prý dodnes leží zakopány Kittelovy spisy, čarodějné knihy a také pověstný plášť. Možná své poklady jizerský čaroděj utopil na dně k domu přilehlého jezírka. Ještě nikomu se je ale zatím nepodařilo najít. Jedna pravděpodobně jeho kniha plná magie s kompletními manuály však přeci jen objevena byla a nedávno se dokonce dočkala překladu i komerčního vydání. Tento počin však vyvolal rozporuplné reakce a překvapivě dokonce i obavy, přestože byl její prodej ošetřen zvláštními bezpečnostními opatřeními a doporučeními.
Nalezený svazek je snad podle odborníků dokonce dokonalým opisem čarodějné knihy samotného Fausta. Obsahuje vážná varování před zneužitím a na rozdíl od většiny ostatních podobných čarodějných knih i klíč nutný ke spouštění magických aplikací. Unikátní rukopis zvaný Smržovský žaltář, nalezený na půdě dnes již neexistujícího Lučního mlýna ve Smržovce, stále jakoby svým obsahem pálil v rukou všechny, kteří s ním přišli do styku. Za vinu se této knize dává dokonce i to, že Luční mlýn vyhořel krátce poté, co jej žaltář opustil. Mezi pravidla zacházení s touto knihou totiž patří i nařízení, zakazující jejímu vlastníkovi předat rukopis komukoliv jinému. Právě to však udělal majitel mlýna pan Fišer, když knihu daroval jejímu objeviteli, učiteli Meissnerovi. Ten se žaltáři dlouho věnoval, studoval ho, opisoval a nakonec ho uložil do jabloneckého archivu, kde se skrýval do současného znovuobjevení padesát let. Jak se však zdá, i po tak dlouhém čase vyvolává v lidech podivný respekt. Stále se, ani v dnešní moderní době, jaksi necítíme zcela bezpečně při osobním kontaktu s tolik vysmívanou a oficiální vědou stokrát zneváženou magií. Zapomněli jsme už na staré moudrosti, říkající jak se při setkání s podobným fenoménem zachovat a potom náhle máme před sebou něco, co by opravdu mohlo mít nějakou nám neznámou a nebezpečnou sílu. Z posměšného úšklebku je náhle ustrašený škleb a vědomosti 21. století jsou nám k ničemu. Raději si držíme dostatečný odstup a žerty si pro jistotu odpustíme také. Vždyť co kdyby na tom náhodou opravdu něco bylo!
Chtěl bych se podívat do magické kuchyně slavného čaroděje, chtěl bych projít tajnou chodbou a nahlédnout do nejvzácnějších Kittelových knih. Opatrně a s respektem chvilku pozorovat jak pan Kittel žil a čím se opravdu po nocích ve sklepích svého domu zabýval. Zatím to však vypadá, že dávná tajemství jizerskohorského Fausta již se vší pravděpodobností zůstanou navždy skryta a zapomenuta v troskách jeho domu.
Doktor Kittel byl bezesporu pozoruhodný muž. Patřil k těm osobnostem, které významně ovlivňovaly kraj v kterém žily a zanechaly po sobě dodnes patrnou výraznou stopu. Na křídlech svého i třeba jen pomyslného létajícího pláště roznášel po nejzapadlejších koutech severočeského venkova povzbuzení, nečekanou naději na uzdravení a možná i podivnou neznámou sílu. Jisté je to, že se lidem snažil všemožně a zřejmě velmi účinně pomáhat. Jestli k tomu využíval moci léčivých bylinek, vodních pramenů nebo i černé magie asi neodhalíme. Možná, že schopnosti které byly považovány za kouzla, byly jen jeho vlastními znalostmi a zkušenostmi. Možná jen věděl víc než ostatní a lidé se toho trochu báli. Místo kde léčil a žil však rozhodně dodnes patří mezi nejzajímavější v Jizerských horách a tajůplný Burg k lidským obydlím, přes svou opuštěnost stále uchovávajícím část osobnosti a osobitosti svých bývalých obyvatel. Jak se říká, ten dům má svou duši, i když tenhle možná zaprodanou peklu.
